Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl V.

RAVNICA: Město gild

 

Napsal: Cory J. Herndon

Přeložil a upravil: Jan Adam

 

Část 5

KAPITOLA 13

„V tom momentě se stává porušení statutů osobním, důstojník ztrácí objektivitu a jakýkoli další krok z jeho strany je považován za podezřelý. Jedinou výjimku tvoří případy vraždy aktivního partnera. V tomto případě by jakékoli požadavky přeživšího vyšetřovatele neměly být odmítány, pokud jejich původce splňuje fyzické a mentální požadavky pro aktivní službu.“

- Příručka wojekského důstojníka, dodatek E – „O statutu pomsty“

27. Zuun 9999 Z.C. brzy odpoledne

Kos se probudil a bolest mu prozradila, že se patrně zhroutil. Ležel vedle postele, jednu nohu zkroucenou pod sebou a s příšernou bolestí ve zlomené paži. V uších mu duněl tep. Tedy má stále tep – dobré znamení.

„Kosi. Probuď se, brácho.“

„Sklapni, Borco,“ řekl reflexivně Kos.

Jeho slova dorazila k uším a mozku zhruba ve stejnou chvíli a Kos zamrkal. Obraz se zostřil, stejně jako průsvitná postava Bella Borcy, nyní navěky seržanta. Ten mu nyní zamával.

„Musíme si promluvit.“

Kos zařval.

„Pšš! Ticho!“ řekl duch. „Křičte a přilákáte sem Argh.“

Kos nevěřícně zamrkal. „Borco? Ty…ty jsi duch?“

„To jsou ty bleskové deduktivní schopnosti, co vás učinily nejlepším ‘jekem v hale.“ Borcův duch poodplul dozadu, když se Kos posadil.“Nejsem doktor, ale myslím, že jste měl zrovna další infarkt. Jak je vám?“

„Blbě. Já…ale, co je po mně. Proč jsi tak – stejný? Kromě té průsvitnosti ses ani trochu nezměnil.“ Normální duchové, ať už krvoběsové či normální fantómové zřídkakdy mluvili, a když už vydávali zvuky, šlo o vytí či křik. Dokud si nebude jistý, byl Kos odhodlán tu hru hrát. Mohl a nemusel to být Borca. Izzetští iluzionisté uměli vytvářet lidem podobné přízraky. Ten Zunichův duch mohl být iluze, nikoli halucinace.

Borcovu povahu ale bylo nemožné si splést. Tohle byl jeho partner, ne úplně tak mrtvý, jak bylo Kosovi řečeno.

„Jo, to byla součást smlouvy.“

„Smlouvy? O čem to sakra mluvíš?“

„Za prvé: Vy jste první, kdo mne může slyšet. A vidět.“

„O čem to mluvíte? Vyletěl jste do vzduchu. Provedli tam spektrální průzkum. Nic tam nebylo.“

„Ale já tam nebyl,“ řekl Borcův duch, byl-li to on. „V jedné chvíli jsem byl s tou mrtvou dívkou a další, co si pamatuji, že jsem se zhmotnil za gryfem, co vás sem přivezl. Jsem s vámi tak nějak svázaný.“

„Cože? Jak?“

„Dostanu se k tomu. Nepřerušujte mne a zkuste mluvit méně nahlas. Už teď si myslí, že jste blázen. Slyšel jsem Phaskina a Stanslova. Povídejte si sám pro sebe a přivážou vás k posteli. Už tak pro vás bude těžké se odsud dostat. Pouta tomu zrovna nepomohou.“

A to byla poslední kapka. Kos byl ‘jek přes 70 let, a naučil se věřit více svým pocitům než svědkům či důkazům. Tohle buď byl Borca, anebo si někdo dal sakra práci, aby vytvořil dokonalou kopii jeho osobnosti jen proto, aby přivedl Kose do blázince.

„Jasné,“ zašeptal Kos. „Jsi to ty. Ale co tu sakra děláš?“

„Víte, po té sodě, co jste dal Phaskinovi, jsem doufal, že na mne budete o něco hodnější. A je fakt škoda, že jste se nechal suspendovat. To nám moc nepomůže. Víte, tak trochu jsem vás učinil svým…“

„Tvým?“

„Svým mstitelem.“

***

Fonn a Jarad pokračují v cestě Podměstím. Blízko starého trhu jsou napadeni houfem nebezpečně inteligentně vypadajících zombií. Když je obkličují, přijde jim na pomoc Biracazir, přitahovaný ke své paní empatickým poutem. Jarad pak paralyzuje jednu ze zombií šípem doprostřed zad.

„Myslela jsem, že je třeba je trefit do hlavy, abys je zabil.“

„Nemířil jsem, abych zabil,“ řekl Jarad. „Chci se zeptat na pár otázek.“

Biracazir, který skončil se svou čtveřicí, se posadil vedle Fonn. Bez varování se oklepal a na půlelfku i Devkarina dopadla sprška kapek složených z věcí, nad kterými Fonn raději nepřemýšlela.

„No, teď aspoň smrdíme všichni stejně,“ řekla Fonn. „Aspoň zapadneme.“

„Já už zapadl,“ řekl Jarad. „Za ním, chce se odplazit.“

Zombie měla na sobě rozervanou černou tuniku a leginy, někdejší oděv orzhovského nájemného vraha. Jarad mu šlápnul na záda a chytil svůj šíp. „Tak řekni, cítíš tohle?“ zašeptal nemrtvému do ucha a otočil šípem, což přimělo zombii zaskučet.

„Jen se ho zeptej, pro koho dělá, Devkarine,“ řekla Fonn ze hřbetu vlka. „Proč ho mučit?“

„Dělá mi to dobře,“ řekl Jarad. Obrátil se na zombii. „Ona chce, abych se tě zeptal, pro koho pracuješ,“ řekl. „Já bych tě osobně radši nechal svíjet.“

„Našli jsme vás sami,“ zasyčela zombie. „Jdeme po odměně.“

„Odměně?“ řekla Fonn. „Kdo na mě vypsal odměnu?“

„Nejen na tebe, děvče,“ odpověděla zombie. „I na něj.“

„Mne?“ řekl Jarad.  „Odpověz jí! Kdo to byl? Matka?“

Zombie otočila hlavu dozadu v úhlu nemožném pro žijící bytost. „Matka? Ne, ona ne.“

Zombie se začala měnit. Nejdříve to vypadalo, jako kdyby se rozpadala, ale vypadalo to spíše jako kdyby tála. Její tělo a oblečení se rozpustilo v něco modrobílého a voskovitého. Pak se vše proměnilo v neforemnou bublinu z něčeho jako hmyzu…nebo červů. Určitě červů. Svíjející se roj vystrčil panožku složenou ze stovek tělíček a dotknul se Jaradovy ruky. Ten sebou škubnul, jako kdyby se jej dotknul žhavým železem.

„Co to dělá?“ zeptala se Fonn.

„Nevím, ale ostatní to nedělali.“

Bublina nabrala opět humanoidní tvar a červi se začali po milionech tisknout k sobě, dávajíc postavě opět modrobílý voskovitý vzhled.

„Asi bychom měli přidat do kroku.“ Fonn naskočila zpět na Biracazira. „Naskoč!“

Voskovitá věc udělala krok kupředu. Jarad na ni jen zíral.

„Devkarine, dělej,“ řekla Fonn. „Co to s tebou je?“. Biracazir zavrčel, nízko a výhrůžně.

„Ono…se mne to dotklo,“ řekl Jarad. „Nechtělo mne to pustit. Musel …jsem to odehnat…jako brouky. Zranil jsem to…vím to…cítím to…“ odmlčel se. Červovitá věc se pohybovala směrem k němu.

„Mluvíš z cesty,“ namítla Fonn. „Dělej.“

Elf neodpověděl. Měnící se věc, zase skoro humanoidní, byla téměř přímo nad ním.

Normální osoba by poté, co byla unesena, držena a ohrožována, nechala elfa, aby s ním ta červo-zombie-čert-ví-co-je-to-zač věc udělala cokoli. To ale nebylo v povaze ledevů. Fonn se rozhlédla. Široko daleko nikdo další, a Jarad jako by byl hypnotizován.

Fonn nehlasně zaklela a prověsila se ve třmenech. Biracazir skočil, Fonn se zhoupla na levou stranu a rukou chňapla Devkarina kolem pasu těsně před tím, než se na něj vrhnula falešná zombie.

„Ou. Cos to…“vypadlo z Jarada. „Oh. Díky. Co to bylo?“

„Nevím. Myslela jsem, že to víš ty. Vylez do sedla. A nepokoušej se omdlít. Pronásleduje nás to?“

Jarad se vyškrábal za ni. „Ne,“ řekl. „Jen nás to pozoruje.“

„Co to bylo?“

„Nevím,“ řekl Jarad. „Něco z červů.“

„Tvůj přítel by o tom něco věděl?“

„Za pokus by to stáááááááááhh…“ Jarad málem vypadl ze sedla, když vlk skočil přes kus spadlé zdi, ale stihl se zachytit jejích loktů.

„Dávej pozor. Jsi ji jistý, že jsi v pořádku?“

„Stále trochu mimo…ale odeznívá to.“

„Hm,“ řekla Fonn. „No, já bych ale potřebovala ruce na otěže. Pokud se potřebuješ držet, tak za pas. Ale varuji tě – žádné postranní úmysly nestrpím.“

Pak dodala, „Pokud tvůj přítel prodává informace, můžeme dost dobře jít z jedné pasti do druhé. Pokud ta věc nelhala, nejde po nás jen tvá sestra.“

„Stojí to za pokus. Pokud to neví, řekne mi to. A jakýkoli lovec odměn by se ze zlou potázal – netrpí totiž souboje v hospodě.“

„A kde je trpí?“

„Zajímavé, že se ptáš,“ odpověděl Jarad.

***

„To je vtip? Posmrtné pojištění?“ zeptal se Kos počtvrté. „To je směšné.“

„Taky jsem si to myslel. Ale když jsem se dostal k vám, a viděl jak jste dopadl…“ řekl duch.

„Jak jsem dopadl?“zeptal se Kos.

„Víte: 110 let stár, bez ženy, bez dětí, nikdo by vás ani neoplakával, kdybyste zemřel,“ řekl duch.

„Ale oplakával,“ řekl Kos. „Myslím…no, Garulsz. A Pírko. A Valenco se mnou mluví, byli jsme kdysi manželé.“

„Přesně. Někdo, s kým nepracujete nebo komu neděláte tržby? Ne. Tak jsem začal přemýšlet o budoucnosti. Pak o nebezpečí, že skončím jako vy. Pak o nebezpečí obecně. Tak jsem se informoval…“

„Kde-?“

„V márnici, od té Orzhovanky. Tu znáte, ta se třema rukama, ektokouzelnice Harkins. Ona to zařídila, ale šel jsem za pojišťovákem, aby to validoval.“

Kos zíral s pusou dokořán. „No…asi…rád tě zase vidím. Pokud nemám zase vidiny.“

„Kdy jste měl vidiny?“

„Zapomeň na to,“ řekl Kos. „Jen mi řekni, jak to funguje. Jestli to pochází od Orzhovů, vsadím se, že se mi to líbit nebude.“

„Je to základní kontrakt pro zajištění pomsty. Kde jen…“ duchovi se v ruce objevila nehmotná kopie smlouvy.

„Toto je posmrtný právní kontrakt mezi Bellem Borcou, dále jen „pojištěnec“ a Vlerelem, Orytane, Fodretem a Wundico, Licencovanými orzhovskými pojišťovacími agenty, dále jen „pojišťovatel“. V případě pojištěncovy vraždy, tento si volí Agruse Kose, dále jen „mstitel“, aby-„

„Mstitel? Borco, cos to-“

„Ještě to nekončí. „Kos, dále jen „mstitel“, aby pojištěnce pomstil. Proto obdrží pojištěnec očarování od pojišťovatelem doporučeného ektomanta. Toto očarování umožní pojištěncovým spektrálním pozůstatků – to asi znamená „duch“- fungovat normálně, s nedotčenou pamětí a osobností, dokud není pomsta vykonána na vinících, či jejich zástupcech nebo strážcích, jak uzná mstitel za vhodné. V souladu s „Zákonem o pomstě z roku 3920, spektrální pozůstatky budou viditelné a slyšitelné pouze pro mstitele. Aby bylo učiněno zadost věcné podstatě této smlouvy, vrah či vrazi musí být shledáni vinnými u soudu dle ravnického práva.“ Pak je tu podpis a pečeť, vidíte?“

„Skončil jsi?“ zeptal se Kos.

„No, pak je tu pár klauzulí a subklauzulí: co se přesně pokládá za pomstu, co se stane vám, pokud nenajdete viníka…?“

„Mně?“ zeptal se Kos. „Já nic nepodepsal. To je šílené.“

„Ne, ne šílené, ale šíleně drahé,“ řekl Borca. „Proč si asi myslíte, že jsem žil v takové díře?“

„Proč já?“ řekl Kos. „Jak mohu být vázán kontraktem,

jenž jsem nepodepsal?“

„Proč – to je snadné. Jste nejlepší vyšetřovatel v Desáté, možná i na Ravnice. A jste- byl jste – můj partner. Stejně byste to dostal. Šlo to hladce, dokud jste si neotevřel pusu na Phaskina. A já chtěl jen spravedlnost.“

„Měl jsem jen jednoho partnera,“ řekl Kos. „My dva jsem spolu jen dělali.“

„Jak chcete,“ řekl Borca. „Začínáte s tím být únavný.“

„Proč si myslíte, že na to přistoupím?“

„Co, to mne chcete mít u sebe do smrti? Sice to ve vašem případě nebude moc dlouho, ale stejně…A stejně už v tom jste až po uši.“

„Řekni, že je to vše pravda.“

„To jsem právě řekl.“

„Sklapni. Takže řekněme, že jsi opravdu duch Bella Borcy. Pořídil sis od Orzhovů pouto ke mně, dokud nevyřeším tvou vraždu. Takže první otázka, jakožto korunnímu svědkovi: Proč jste SAKRA odešel od té holky a vydal se za goblinem? Co jste říkal Bayulovi?“

Borcův duch se zavrtěl. „Tohle bude znít podivně-“

„Podivněji než fakt, že tu s vámi mluvím?“

„Ne, tak ne…jen…Kosi, já jsem slyšel, co vám Pírko a Phaskin řekli. Ale já si nic nepamatuji, co jste mne nechal u té holky. Vzápětí jsem se zhmotnil za tím ambulančním gryfem, co vás sem přivezl. Od té doby čekám, až se probudíte.“ Duch se poškrábal na hlavě. „Nepamatuji si loxodona, ani explozi…“

Nedopověděl, neboť se skrz něj mihly dveře a dovnitř nakoukla rovnou skrz něj Pírko.

„Jste v pořádku, poručíku?“ zeptala se. „Přísahala bych, že jste tu s někým mluvil.“

„Ať vám pomůže,“ řekl duch.

„Ne, Pírko, nemluvil.“

„Mám zavolat sestru?“ řekla Pírko.

„Ne, to ne…chci říci…tohle…nic z toho tady..mi nesedí.“

„Přesvědčivé,“ řekl duch.

„Taková věc se podepíše na každém,“ řekla Pírko. „Odpočiňte si.“

„Ne, to jsem nemyslel, Pírko,“ řekl Kos. „Prosím, pojď sem. Potřebuju odtud pryč, začít na tom dělat.“

„Lepší,“ podotkl duch.

„Jste suspendován, poručíku. Nebudete dělat na ničem. Kapitánova slova.“

„Dejte mi ‘kapky. Támhle je jich plná krabice.“

Pírko vypadala překvapeně. „Ne, Kosi. A pokud se mne zeptáte znovu, nezměním svůj názor. Nebudu vám pomáhat se sebevraždou.“

„Fajn, žádné ‘kapky,“ zamumlal Kos. „No, wojekové nejsou jediní léčitelé. Vsadím se, že na rohu potkám nějakého šamana a ten mně dá do pucu. To zní dobře, ne?“

„Když jste byl v komatu, mluvila jsem se sestrou Yaraghiyou,“ řekla Pírko. „Vašemu tělu je jedno, jaká léčebná magie je použita. Jakákoli magie schopná vás uzdravit stejně rychle jako ‘kapky na vás bude mít stejný efekt.“ Kos otevřel pusu, ale anděl pokračoval. „Zabije vás to, byť by to byla léčebná magie víry Selesnyanů. Dokážou zázraky, ale to nic nemění na tom, že je to prostředek rychlé léčby, a ten vám ublíží. A stejně nemáte pravomoce k vyšetřování.“

„Na to se vykašlete. Jestli má být tohle můj poslední případ, tak ať. Ale tady nezůstanu. Kdybych se ke dveřím měl doplazit, tak si pro ty ‘kapky dojdu.“

„Ale mohou-“

„Mohou, Pírko,“ řekl Kos. „Mohou.Nemusíte mi pomáhat pak, prostě mi jen ty ‘kapky podejte. A pokud ne, tak si pro ně dojdu sám, kdybych si při tom měl zpřelámat zbytek kostí.“

„Pěkně,“ komentoval Borca. „Chce vám pomoci, a nejenom s těmi ‘kapkami. Páni, vidíte to? Úplně to s ní cloumá. Chtěla by toho, kdo vám to udělal, zabít. Kéž bych já uměl v člověku probudit tenhle druh oddanosti. Ta je pořádně nalomená.“

Pírko se během duchova monologu nepohnula, zato Kos se snažil, seč to šlo. Bolelo to jak čert, ale musel svá slova doložit činy. Zaskřípal zuby a snažil se nezařvat bolestí.

„Dost,“ řekla Pírko. Otočila se, její svázaná křídla se otřela o zdi malého pokoje, a otevřela lékárničku. Sebrala všech dvanáct lékapek a opatrně je položila Kosovi do klína. „Udělejte, co musíte. Budu tu pro vás, kdybyste potřeboval pomoc sestry. Nemusím vám říkat, co by nám dvěma řekla, kdybych ji musela zavolat. Až to bude hotovo, pokud to přežijete, co pak?“

„Zjistím kdo zabil Ludu, Borcu a Žijícího světce. A vystopuji sestru svého mrtvého partnera.“

„Svého druhého mrtvého partnera,“ opravil jej duch.

„Budete potřebovat pomoc,“ konstatovala Pírko.

„To ne,“ řekl Kos. „Pírko, asi pak už ani nebudu wojek, a nevím, za co tobě svázali křídla, ale teď to tu visí na tobě. Nepopírám, že by se mi tvoje pomoc hodila, ale Desátá tě potřebuje.“

„Vy mne potřebujete,“ řekla Pírko. „A já už zákony porušila. Jdu s vámi, a společně se na to podíváme pořádně do hloubky. Jak jste mnohokrát řekl, Stanslov by nedokázal ani vylít bumbat z boty,i kdyby měl návod na podpatku.“

„Nemohu tě žáda-“

„Už jste to učinil,“ řekla Pírko. „A nemyslete si, že to teď nechám být, když už jsem porušila svou přísahu.“

Kos skoro nebyl schopen slova. Podíval se na ni, ohromen z jejího sebeobětování se pro něj. Těžko mohl odhadnout, co riskuje, když už teď si odpracovávala trest.

„To jste chtěl na ty ‘kapky zírat celý den?“ zeptal se anděl.

KAPITOLA 14

Ptejte se na naše denní speciality.

-Restaurace Pivlichinos, jídelní lístek v kompletní podobě.

27. Zuun Z.C. večer

Ani Kos, ani Pírko neměli pod plášti uniformy, když čekali před vchodem do druhého patra Pivlichinos. Kos zvažoval, zda nebrat ani odznaky, ale nakonec se s ním rozloučit nedokázal, takže jej schoval do kapsy tuniky. Byl hladový, známý příznak po použití lékapek. Uzdravování spotřebovalo hodně energie.

Kos použil polovinu lékapek, co mu Pírko dala, a stále nebyl schopen chůze. Váhavě, ale musel použít i zbylých šest. Borca jej málem ohlušil námitkami, koneckonců mrtvý mstitel by mu byl nanic. Masivní dávka lékapek zanechala poručíka – suspendovaného poručíka, nyní asi už navěky, nikdy ne kapitána – slabého, ale celého. I srdce to nějak zvládlo a neprasklo. Co bylo podivnější… vůbec neměl chuť na drink. Masivní dávka magie úplně zlikvidovala mučivou opileckou chuť, která jej pronásledovala 57 let. Kdyby si nebyl jist, že by jej nahlásila, dal by o tom objevu vědět sestře.

Hlad byl menší problém. Jeho zdroj byl majitelem nejpopulárnější restaurace v Desáté. Nepředpokládal, že se imp u dveří obrátí na anděla, ale pak mu to došlo. Byla větší, a u Pivlichina byl zpravidla větší zákazník důležitější.

„Budou si paní a pán přát jíst?“

„Jaké jsou další možnosti?“ zeptala se Pírko.

„Jídlo a boj, jídlo a zábava, boj a jídlo…“

„První a poslední jsou to samé,“ přerušila jej.

„Nene, madam, to ne,“ číšník zamával mapou podniku. „Jídlo a boj začíná v mezaninu, pět delikátních chodů vybraných naším šéfkuchařem, Jandallarem z Venzenzerry. Pak si můžete jít zabojovat, jestliže se chcete popasovat s nemrtvými.“

„A to druhé?“ zeptala se Pírko.

„Boj a jídlo, to není volba pro vás, no, víte, žijící, ne-démonické typy. I ti se tu ukazují.“

„Pírko, vysvětlím ti to uvnitř,“ řekl Kos. Pečlivě přikryl její křídla a nechtěl ji pouštět blízko k impovi. V restauraci, kde sice byli podle vývěsního štítu vítáni všichni, někteří byli přece jen méně, vzhledem k tomu, že zde podstatnou část tvořily zombie, démoni a obecně ne-zrovna-pohodoví patroni. Neměl šanci jí vysvětlit více, ale brzo to měla poznat sama.

„Pouze jídlo,“ otočil se na číšníka. „A řekněte Pivlicovi, že se na něj přišel podívat přítel.“

„Poručík Kos, že ano?“ zeptal se číšník, hledící do svého bloku.

„Ano,“ řekl Kos. „Dal jse vědět předem“.

Prošli restaurací. Byly tam snad zastoupeny všechny druhy Ravnicy. Goblini seděli kolem pečeného obřího brouka, štěbetajíc o nějakém posledním izzetském experimentu. Zlobři seděli vedle lidí, kteří museli patřit k Rakdosovu kultu. Když přecházeli k schodům vedoucím k vyvýšenému pódiu u jídelních jam, Kos zašeptal „Měla bys něco vědět.“

„Vypadá to, že se tady kromě jídla pořádají i jakési hry,“ řekla Pírko. Pro ni bylo asi šeptat fyzicky nemožné, ale hluk kolem odstínil andělské tóny z jejího hlasu dostatečně.“

„Dalo by se to tak říct,“ řekl Kos. „Bylas někdy v restauraci? Jíš vlastně vůbec?“

„Nejím,“ odpověděla. „Všechnu energii získávám ze slunce.“

„Opravdu?“ řekl Kos. „Tos mi nikdy neřekla.“

„Dneska opravdu na vše skočíte, poručíku,“ usmála se. „Jistěže jím.“

„Můj příteli!!!“ ozval se hlas podobný číšníkovu, pouze stokrát více okouzlující a stokrát méně upřímný. Ale tón mluvy nebyl to, co Kose sem přivádělo opakovaně. Pivlic mu dodával po celou jeho kariéru informace, z nichž ani jedna nebyla lživá, a co nevěděl hned, dokázal zjistit většinou během pár hodin. Jak, to bylo tajemství i pro Kose. Pivlic přelétl stůl se zlobry a přistál před nimi. „Zeklere, můžeš zpět ke dveřím. A dohlédni na ty zlobry. Chystají asi nějakou rvačku,“ řekl k číšníkovi.

„Ano, pane Pivlic.“

„Publicu, máme málo času,“ řekl Kos, když se prodírali davem dále.

„Podívejte na ten steak!“ vykřikl Borcův duch. „To musí být kentaur. To se smí?“

„To není kentaur, ujišťuji vás,“ řekl Pivlic. „Teratogeni zpravidla v jamách neprohrávají.“

Kos zamrkal. „To, cos právě řekl-“

„On mne slyší?“ vykřikl Borca.

„S kým to mluvíte?“ zeptala se Pírko.

„Už jsem ti to zkoušel říct, ale ta smlouva ti nedovolí naslouchat.“

„Jaká smlouva?“ zeptala se znovu.

„Pírko, prostě – prostě mi věř,“ řekl Kos. „Pivlicu, ty ho slyšíš?“

„Tvého parťáka?“ zeptal se imp. „Jistě,“ ohlédl se přes rameno. „Vypadá to jako – a to hádám jen podle odstínu spektrální aury a ektoplazmické membrány – jako práce V.O.F.&W. To je jejich typická modrá. Seržant Borca, že? To bylo pár smolných dní, není-liž pravda?“

„Ale-“ řekli Kos i Borca najednou.

„Je tu něco, co bych měla vědět?“ zeptala se Pírko.

„Pírko,“ řekl Kos, „Borca je duch.“

„Ano, je pryč, ale my najdeme jeho vraha a předvedeme jej spravedlnosti.“

„Ne, je – a zkus mluvit potichu – duch. Neviditelný pro tebe, následuje mne a je tu teď s námi. Pivlic jej vidí a já také.“

„Netrapte se, příteli Kosi, tyhle vidiny společně zaženeme,“ řekla Pírko. „Spravedl-“

„Pírko, zapomeň na to.“

Obrátil se k impovi. „Mou zprávu jsi dostal. Co bys pro mne měl?“ zeptal se a podal impovi měšec zidů.

„Vždy oceňuji tvé gesto, příteli. Víš, že nemohu být viděn, jak dávám informace zadarmo,“ usmál se imp, a v jeho úsměvu poznal Kos jeden z jeho nejvážnějších výrazů.

„Zjistil jsem, že útočník nejednal na vlastní pěst,“ řekl Pivlic. „Ale to už víš, jinak bys sem ani nechodil.“

„Přesně. Viděl jsem u něj tetování podobné poutům. Takže kdo si jej koupil?“

„To ještě nevím, ale vím o někom, kdo ano. Rakdoský otrokář jménem Iv’g’nork.“

„To zní démonicky,“ řekl Kos. „Tak kde je? Nelži mi, Pivlicu.“

„Z matčiny strany je démon, to ano,“ řekl Pivlic. „A hluboce mne mrzí, že mi nevěříš, potom, co vše Pivlichino učinilo pro wojeky a společnost.“ To byl malý konverzační tanec, který tito dva sehráli pokaždé. Wojekům nebyl vstup zakázán – zakazovat wojekům vstup kamkoli by bylo proti právu – ale to neznamenalo, že tu byli častými hosty. A nikdo nechtěl vidět impa se bratříčkovat s mužem zákona. Kos byl jediný ‘jek, kterému Pivlic pomáhal pravidelně, a to jen proto, že by posledním přeživším z čety, která Pivlichino ubránila před zničením Rakdosany během poslední rebelie. Kos, ač bez uniformy, neporušil zvyk.

„Předhazujete to lidi zombiím a démonům,“ řekl Kos.

„Démonům?“ zeptal se Borca.

„Já jenom zajišťuji místo, kde se mohou setkávat kultury dle libosti. Pokud chtějí bytosti z Golgari nebo Rakdosova kultu pojíst humanoidů, a tito chtějí podstoupit boj s nemrtvou kreaturou kvůli cti, pýše či bezpráví, pak-“

„Jasně, jsi pilířem společnosti,“ řekl Kos. „Tak kde je ten Iv’g’nork?“

„ No a tam je druhý háček,“ řekl Pivlic omluvně. „Přihodilo se, že nejsi jediný, kdo to chce vědět,“ řekl imp. „Učinil jsem druhému zájemci tu samou nabídku, a on ji přijal. Ale nezaručuji, že ji dostanete oba, stejně jako nezaručuji, že Iv’g’nork přežije, pokud ten druhý vyhraje.“

„Takže ty chceš mne-“

„Ano.“

„A jeho-“

„Tak.“

„Předhodit polodémon-polozombie kanibalovi?“ dokončil myšlenku Kos.

„Prosím, dlouho se nerozmýšlejte. Náš přítel Iv’g’nork má hlad.“

„Pivlicu, takhle to mezi námi nechodí,“ řekl Kos, hrozbu v každé slabice. „Musí být jiná cesta. Pokud zjistím, že to víš a neříkáš…“

„Vím,“ řekl imp. „Ale nemohu ti to říci jako první. Nikdy jsem neodmítl ti pomoci, příteli, ale některé přísahy jsou, jak se ukazuje, přísahy. Pokud by ses to dozvěděl ode mne jako prvního, zemřu.“

„Myslíš to vážně,“ řekl Kos. Nebyla to otázka.

„Ó, ano,“ odpověděl Pivlic.

„Já se o to postarám,“ řekla Pírko. „Asi už chápu, jak to chodí. Přijímám tu výzvu, a ten Iv’g’nork se mnou může bojovat. Tak či tak z něj tu informaci dostanu.“

„Obávám se, že to nemohu dovolit,“ řekl Pivlic. „Wojek je jedna věc, pokud se se mnou navenek nekamarádí, ale nespoutaný anděl v jamách, to by byl konec Pivlichina.“

„Kosi, vy jste byl zraněn,“ řekla Pírko, „To nemůžete. Mimoto, impe, já jsem spoutaná.“ Kos odtáhl její plášť a odhalil část křídel svázaných stříbrnými pouty, která držela její křídla pevně u zad.

„Ještě hůře,“ řekl Pivlic. „Vaše situace a pozice v Lize je poměrně známá. To mohu zrovna vyvěsit oficiálně, že se paktuji s wojeky.“

„Toliko ku vznešenému oři,“ dodal Borca.

„Tak?“ zeptal se Pivlic.

„Jak je hladový?“

„Iv’g’nork? Aspoň na dva chody. Vy dva budete váhově tak akorát,“ řekl Pivlic. „Jestli se dostanete ven oba i s informací, je na vás dvou.“

„A Iv’g’norkovi, řekl bych.“

„Ten Rakdosan je zpitý totálně pod obraz,“ řekl Pivlic. „Můj speciální recept. Pokud se vy dva nezabijete navzájem, tu informaci z něj dostanete.“

„Co je v tom pro tebe, Pivlicu?“ zeptal se Kos. „Proč ta opatrnost?“

„To je prosté. Pokud Iv’g’nork vyhraje, přijdu o dva zákazníky. Pokud Iv’g’nork  propadne amoku, což tyhle typy často dělají, asi to odnese část Pivlichina. Pokud vyhrajete vy, přežijí všichni tři mí zákazníci i můj nábytek.“

„Počkej,“ řekl Kos. „Než na to přistoupím…“

„Chceš předkrm? Mohu zavolat číšníka s tácem, ale nedoporučuji jíst méně než hodinu před bojem. A o čas tu jde především, příteli.“

„Ne, to ne,“ řekl Kos. „Myslím druhou část mé zprávy.“

„Ta pohřešovaná ledevka, ano,“ řekl Pivlic. „Zatím si nejsem jist. Ale řeknu ti více, až se mi ozvou moje soukromá očka.“

„Pokud budu naživu.“

„Pokud budeš naživu,“ potvrdil imp.

„Ani nemyslete na to, že ne,“ ozval se Borcův duch.

„Sklapni, Borco,“ řekl Kos, ale pak se na ducha podíval znovu. „Ne, moment. Ty jdeš se mnou. Podle smlouvy musíš, viď?“

„Kosi, zase to děláte,“ řekla Pírko.

„Už to tak bude, musím,“ řekl duch.

„Dobře,“ řekl Kos. „takže mi udělej laskavost. Dávej bacha na toho „druhého zájemce““. Odstrčil se od stolu. „Tak, je čas na boj s mými démony.“

„Polodémony,“ opravil jej Pivlic. „ Či v tomto případě, polodémona. Jeden bude ažaž.“

*****

O půl hodiny později se Pivlichino proměnili z restaurace na něco podobnějšího gladiátorskému cirku. Tak to znělo alespoň z předpokoje před arénou.

Kos dovolil goblinovi, jednomu z Pivlicových lidí, aby mu připnul půjčené brnění.

„To nic moc,“ podotkl goblin. „Mít prsní štít, mít helmu, mít návleky. Dát vám to čas se aspoň pomodlit. Aspoň nemuset čekat na tu velkou slavnost.“

„Moment,“ řekl se Kos. Kdo je ten „druhý zájemce“? Kdo jiný by mohl tak moc chtít vědět, kdo toho goblina zaplatil, že by šel do boje s otrokářem. Kos sotva věřil, že do toho jde on sám.

„Velká slavnost, všichni duchové. Až vás Iv’g’nork sežrat, nemuset dlouho čekat, co?“

Kos sotva naslouchal. Selesnyanská slavnost byla tím posledním, na co teď myslel, kromě toho, že mu to připomínalo, že ztratil tři dny, které mohl využít k pátrání po Fonn, nebo Fonn Zunich, či jak si říkala. Mohl si promluvit se svědky, dělat pravou ‘jekskou práci. Teď byl nucen jít hned k Pivlicovi, což nikdy nebývala jeho první cesta. Pivlic byl zde, když stopa vychladla a ztratila se, prostě proto , že by nikdy nemohl nic dosvědčit. Pravda, nikdy mu nelhal, ale vše je jednou poprvé.

„Hlava vzhůru,“ řekl goblin. „Každý muset jednou umřít. Jak vy k tomu přijít? Prohrát sázku?“

„Rychle, prosím.“

Iv’g’nork byl vidět naproti v předpokoji. Kos odtud neviděl horní okraj zdi, která lemovala arénu, zdi z černého čediče, což byla vhodně zvolená barva – nebylo vidět zaschlou krev. Byla vysoká jako dům ve městě. Kos ji ještě nikdy neviděl z tohoto úhlu. A to byla jen jedna z menších jídelních jam.

Otrokář mohl být polodémon, ale ta druhá půlka mohla být z démona jakbysmet. Byl shrbený a čekal, až Pivlic zazvoní na zvon. Mohl být dvakrát tak vysoký než člověk. Obličej podobný lebce lemovaly čtyři jakoby beraní rohy. Z obočí přes temeno vedly dvě řady kostěných ostnů. Kromě pár míst u kloubů bylo celé Iv’g’norkovo tělo pokryto překrývajícími se kostěnými pláty.

Druhého zájemce nebylo vidět. Kos se rozhodl vyslat zvěda.

„Borco,“ zeptal se, když se duch vrátil skrze zeď. „Něco máš?“

„S kým to mluvit?“ zeptal se goblin.

„Nikým,“ odpověděl Kos a pokynul Borcovi, ať pokračuje.

„No, už vím, jak daleko od vás se můžu pohybovat. Málo na to, abych ho našel. Možná by ten ektomág s tím mohl něco udělat. Zajdeme za ním?“

„Teď?“ zeptal se Kos.

„Ne,“ odpověděl zmatený goblin, „počkat na zvon.“

„Nevidím ho, ale vidím tu zrůdu. Jdete na smrt, Kosi.“

„Ani zanic,“ řekl Kos, „jdu tam.“

„Ani zanic tam jít?“ zeptal se goblin. „Kámo, teď už moc pozdě.“

„Ne, já – víš co,  už běž pomáhat někomu jinému.“

Goblin zvedl obě ruce. „Fajn, fajn. Vědět co, zkusit si povolit brnění. Možná se pak Iv’g’nork udávit.“ Otevřel škvíru ve dveřích, tak akorát pro Kose.

„Kosi, proboha, třeba je tu jiná cesta,“ ozval se duch.

„To bych si přál,“ řekl Kos. „Tak co, jdeš do toho se mnou?“

„Jako bych měl na vybranou,“ podotkl Borca. Mříže před Kosem a Iv’g’norkem zavrzaly a začaly se pomalu zvedat. Kos udělal pár kroků dovnitř.

„Vážení hosté, první dnešní boj!“ Pivlicův hlas zesílený magií zaburácel restaurací. „Pokud můžete, obraťte svou pozornost k jižní aréně. Bude mocný Iv’g’nork hodovat na dvou vyzyvatelích? Nebo obětuje svůj život v honbě za věčně nedosažitelnou perfektní hostinou? Sledujte!“

KAPITOLA 15

Dva či více vejdou, hodovat však bude pouze jeden.

-nápis nad vchodem do Jídelní jámy č.1 v restauraci Pivlichino.

27. Zuun 9999 Z.C,. pozdě večer.

Fonn sledovala, jak se Pivlic vznesl do vzduchu a udeřil kladívkem do zvonu. Přistál na kraji něčeho, co Fonn pokládala za osobní lóži, neboť to bylo jediné volné místo. Přiložil si k ústům jakousi hůlku, kterou vytáhl zpoza opasku a pustil se do komentování.

Fonn se naklonila ze židle, aby měla lepší výhled, ale příchod vysoké, podivně hrbaté ženy se špatně padnoucím kabátem ji zmrazil na místě.

„Dobrý večer,“ řekla žena. „Je toto místo volné?“ položila ruce v rukavicích na opěradlo Jaradovy židle.

„Co?“ řekla Fonn. Nemohla se dostat blíže, aby viděla, co se dole děje, ale znělo to, jako by Jarad a ten druhý nedémonický bojovník byli ještě naživu, ale zároveň to znělo, jakoby ještě boj nezačal.

„Ráda bych se k vám připojila,“ odpověděla rusovlasá žena a Fonn se na ni pořádně podívala. Měla úchvatně vznešené rysy a oči barvy zlata.

„No, já nemám čas,“ odpověděla Fonn. „Můj přítel bojuje dole s démonem.“ Užila slova „přítel“ naprosto bez zaváhání, což ji samotnou udivilo. Něco na té ženě ji ale uklidňovalo, a to nyní opravdu potřebovala. „Totiž, můj spolupracovník. Snaží se asi nechat zabít.“

„Věřím,“ řekla  žena, „že naši spolupracovníci v tomto boji zřejmě spolupracují.“

„Hm,“ odpověděla Fonn. „Jeden by řekl, že nás to spojuje.“

„Jeden by řekl,“ řekla žena, „že nevypadáte na Devkarinku.“

„Co je vám po tom?“ ohradila se Fonn.

Žena mávla rukou. „Omlouvám se. Jen jsem myslela, že bych nám mohla zajistit lepší výhled.“ Byl to právě její hlas, poznala Fonn, co jí zneklidňovalo. Tohle nebyl člověk. Mohla by se ta červí věc z podzemí proměnit v toto? Podívala se na ni znova, a něco v ženiných očích řeklo Fonn, že jí může věřit. Postavila se a připojila se k ní u zábradlí.

Fonn byla tak šokována pohledem na druhého vyzyvatele, že si ani nevšimla, že se žena přesunula za ni. Teprve až jí přimáčkla paže k tělu.

„Co to děláte?“ vykřikla Fonn. Nebylo ji v davu slyšet, a proklela sama sebe, že ženě věřila byť jen vteřinu. „Pusťte mne!“

„Pustím,“ řekla žena, „až se dozvím, kdo jste a proč vy a váš partner máte zájem na informacích o tom atentátu.“

„Co uděláte, hodíte mne do jámy?“ řekla Fonn.

„Možná,“ zazněl jí do ucha krásný a zároveň hrozivý hlas, „ale raději bych znala pravdu. Váš svěřenec by to tak chtěl.“

Fonn se podařilo otočit a pohlédnout do těch zlatých očí, jenž se zableskly vnitřním světlem. „Můj svěřenec?“ řekla. „Kdo-kdo jste. Jak tohle víte?“

„Nevím. Jen jsem odhadovala,“ řekla žena. „Teď to vím. Vy jste ta pohřešovaná ledevka. Já a můj spolupracovník vás hledáme.“

„Kos,“ řekla Fonn. „Váš partner je Agrus Kos. Ale to je wojek, a ne vrah.“

„Ujišťuji vás, že nejsem vrah,“ řekla žena. „Ale budu na vás mít pár otázek. Zkuste utéct, a máte mne v patách.“

****

Kos spatřil druhého bojovníka hned, a na okamžik úplně zapomněl na polodémona. Byl to Devkarinský elf. Bledá postava vplula kočičím krokem do jámy a rozhlédla se. Kos užasle zjistil, že jeho pohyby poznává. Musel to být lovec. Neměl masku a dredy měl stažené do culíku, ale ten postoj se nedal splést.

Ten elf nebyl jen tak nějaký lovec, či přesněji, jen tak nějaký elf.

„Nazdárek, ‘jeku,“ řekl elf. „To už bude kolik, padesát let?“

„Padesát sedm a nějaké drobné,“ řekl Kos. „Devkarine, řekl jsem ti tenkrát, že tě nechci ve městě víckrát vidět.“

„To nebyl můj nápad,“ řekl elf. „A asi by ses měl skrčit.“

„Co?“ řekl Kos a otočil se po směru elfova pohledu a souhlasil s ním jen o zlomek vteřiny později, než bylo třeba - a Iv’g’norkova palice mu srazila helmu z hlavy na zeď. Kos se udržel na nohou a vzápětí se taktak vyhnul obrovské ostnaté pěsti.

„Stůj, lidský červe,“ zařval Iv’g’nork a oblízl si kostěné bezerté čelisti. Evidentně mu vyhládlo.

„Není problém,“ řekl Kos. Otočil se právě včas, aby viděl, jak se Devkarin vrhl proti démonově levé noze. Trefil ji ramenem takovou silou, že by ji to mělo rozštípnout v půli. Namísto toho se o ni se zvukem „oof!“ rozplácl. Iv’g’nork nohou trhnul až překvapivě rychle na bytost, která vypadala, že je z osmdesáti procent z kostí, a vyhodil jej do vzduchu. Elf udělal salto a jako pavouk přistál na zdi. Hezké, pomyslel si Kos. Snad z toho něco kouká pro mne.

Chytil do ruky promáčklou helmu a hodil ji po démonovi. Tak akorát, aby mu urazil pár ostnů a přilákal jeho pozornost.

„Zůstaň tam, elfe,“ zavrčel otrokář a obrátil se na Kose. Iv’g’nork máchnul kyjem, ale bylo to neobratné a Kos snadno uhnul.

„Udělal jsem ti větší bebí, než jsem myslel?“ posmíval se Kos.

„Sotva mi za to stojíte,“ zavrčel Iv’g’nork, „ale jídlo je jídlo.“

„Ty ostny,“ řekl Borca. „Omráčil jste ho!“

„Já vím. Uhni!“

„S kým to mluvíš, lidský červe?“

„Borco, přísahám, jestli se mne na tohle ještě někdo zeptá, usmažím tě uzemňovačem,“ řekl Kos.

„To neuděláte,“ ohradil se duch. „Myslím, že na mne nefungují, a stejně jste si žádný nevzal.“

„To je mi jedno, já-“

„Neměl byste bojovat?“ Borca odplul stranou a Kos spatřil Devkarina, jak se jako pavouk pohybuje po zdi. Skočil Iv’g’norkovi na hlavu a strhnul ji za horní rohy s vypětím všech sil dozadu.

„Udělej něco, ‘jeku!” zakřičel elf. „Neudržím jej- oof ! –dlouho!“

Kos už měl meč v ruce. Vraždil by pro možnost mít tu pendrek, ale museli je nechat venku, aby nespustili alarm. Namísto toho se snažil dostat dost blízko, aby jej mohl zranit a nenechat ze sebe udělat placku. Iv’g’nork máchnul kyjem, spíše kusem stromu, ale minul. Elf udělal salto, odrazil se ode zdi a dopadl na nohy.

„Doufám, že pak nebudete muset bojovat s ním,“ podotkl Borca. „Asi byste jej netrefil.“

„Drž hubu,“ odsekl Kos.

Vrhnul se dopředu, aby našel nějaké volné místo v otrokářově krunýři na odhalené levé straně. Jeho meč se svezl po kostěném plátu, ale špička něco našla - Iv’g’norkovu levou podpažní jamku, kde se pláty rozdělovaly, aby se mohl pohybovat. Kos nechal setrvačnost dělat své. Meč nalezl démonův ramenní kloub a špička zadrhla o vnitřní, mnohem křehčí kostru, která stála za tím, že se ta věc hýbala tak rychle. Nebyla dutá, ale ty pláty měly své opodstatnění.

Iv’g’nork zařval bolestí a vyrval si zkrvavený měc z ramene. Jeho levá paže byla úplně bezvládná. Kos i Jarad se klidili z cesty jeho zuřivým výpadům.

„U legie!“ zalapal po dechu Borca. „Fakt jste to udělal?“

„Jo, udělal,“ řekl Kos.

„Co udělal?“ zareagoval Devkarin, pozorujíc zmítajícího se Iv’g’norka. „Přišel o meč?“

„Já ho zranil,“ řekl Kos. „tebe hodil na zeď.“

„No, něco si vemte,“ řekl Borca. „Mám pocit, že už překonal šok, a teď je-“

„Šílený?“řekl Kos.

„Zuřivý,“ opravil jej Borca

„Ne,“ řekl elf. „Ale mám pocit, že ty jsi blázen, wojeku.“

Iv’g’nork zařval a mrštil zbytek svého kyje na zeď. „Tak,“ řekl Kos, „to by mohlo pohnout s rovnováhou sil.“ Iv’g’nork jej ale brzy vyvedl z omylu. Brutální rána hřbetem ruky odhodila Jarada proti zdi a elf se bezvládně svezl dolů. Démon udělal pár kroků, chytil jej za krk a zvedl nad hlavu. Dav zaryčel nadšením.

Elf byl jen bytost z masa a kostí, a pokdu Kos něco neudělá, už nikdy se nedoví, proč zrovna tenhle elf hledal tu samou informaci co on. S jednou rukou bezvládnou a druhou plnou, Iv’g’nork Kose jako menší hrozbu ignoroval. Z toho jej měl rychle vyvést.

Kos chytil ostrý kus dřeva, který se uštípl z otrokářova kyje. Dav ryčel nadšením a požadoval, aby Iv’g’nork elfa dorazil. Ten se zoufale snažil odtáhnout masivní palec ze svého hrtanu. Jak jej Iv’g’nork zvedl nad hlavu, odhalil Kosovi pravé podpaží. Když to fungovalo jednou…

„Hej, Iggy!“ zakřičel Kos. „Chytej!“ A s tím slovem mrštil své provizorní kopí přesně na cíl. Tedy, bylo by to přesně, kdyby se otrokář za Kosovým hlasem neotočil. Takhle se projektil odrazil od kostěné hrudi. Podíval se na Kose. Devkarin už nebojoval, ale nevypadal, že by měl zlomený vaz. Asi omdlel.

„Oops,“ ujelo Kosovi.

„Jo, příště první neřvěte,“ dodal Borca.

„Na tebe taky přijde řada, človíčku,“ zařval Iv’g’nork. „Teď sleduj můj první chod.“ S těmi slovy zvedl Jarada nad svou tlamu.

„Neměls’ mě pouštět tak blízko,“ slyšel Kos Devkarina procedit skrze zuby. Ten, očividně ani trochu v bezvědomí, přitlačil ruku na démonovo čelo. Pár černých věcí – hmyz? – mu po ruce seběhlo přímo Iv’g’norkovi do tváře.

„Co?“ zařval otrokář, než jej překvapeně upustil. Zapotácel se dozadu, rukama drásajíc tvář. Brouci ale nečekali. Dva zmizeli v jeho uších, dva v očních jamkách a dva do jeho otevřené tlamy.

Kos vytáhl elfa na nohy. „Cos to udělal?“. Iv’g’nork se zmítal sem a tam, kýval hlavou, až nakonec přepadl na záda.

„Připravil jej zčásti o zrak,“ odpověděl Jarad. „A o rovnováhu. Máme tak tři minuty, než sežerou jeho srdce.“

„S brouky?“ zeptal se Borca.

„Jak?“ řekl Kos.

„No, umím to s jistými tvory. Ale čert to vem, je tu toho na vysvětlování víc. Poslouchej. Ty i já hledáme tu samou informaci. Podle tvého oděvu odhaduji, že ti asi tvá Liga moc nepomůže. Dostaneme to z něj společně. Buď oba, nebo nikdo. Jesli chceč bojovat, tak ať.

„Můžeš ty brouky zastavit?“ zeptal se Kos. „Tři minuty je dost málo.“

„Snad, když bude odpovídat rychle, a když budu mít důvod jej nechat žít. I tak asi do roka zemře na špatné srdce. Brouci už jsou v jeho levé komoře.“

„Ale můžeš,“ řekl Kos. „To je dobrá páka. Necháš mne mluvit?“

Devkarin přikývl. „Následuj mne.“

*****

„Mluvíte pravdu,“ řekla vysoká žena. „To poznám. Vím, že jste  do toho nebyla zapletena, ale můj spolupracovník s tebou chce mluvit.“

„Vy nejste člověk, že ne?“ řekla Fonn. „Jste něco jako, co, anděl?“

„Nejsem člověk. Jste všímavá,“ odvětil anděl a povolil sevření.

„Ne, to ty vaše oči,“ řekla Fonn. „V žádném případě lidské.“

„Vysvětlete mi to, co jste řekla.“

„Jsou zlaté. To víte, ne? A ten plášť-“

„To předtím. Odkud znáte Agruse Kose?“

Fonn se zhluboka nadechla. Vidět Kose v aréně jí vyrazilo dech ještě víc než andělovo sevření. Byl starý – lidé bz elfí krve stárnou rychleji – ale musel to být on. Neviděla ho od dětských let, kdy jí jej matka ukázala při otcově pohřbu, než opustily město. Matka jí řekla, že tento muž způsobil smrt Myczila Zunicha, a jeho tvář se jí vpálila do paměti.

Po letech se při uvolnění wojekských spisů dozvěděla více. A měla možná důvod přehodnotit tuto nenávist.

„Promiňte. Nikdy předtím jsem anděla neviděla,“ vydala ze sebe. „A Kos…byl to partner mého otce. Bylo to wojek, jako vy.“ Shodila z hlavy kapuci. „Takže Kos na tomhle případu dělá?“

„V jistém slova smyslu,“ řekl anděl.

„Dobrá. Vrátím se s vámi do ligovní haly. Určitě už něco máte. Já se tři dny pokoušela dostat na povrch.“

„On a já jednáme momentálně mimo wojekskou pravomoc,“ řekl anděl. Pohlédla dolů, jakoby se styděla. Fonn si uvědomila, jaké musí pro anděla, avatara justice, být těžké přiznat, že „jedná mimo wojekskou pravomoc“.

„Co tím myslíte?“

„Wojekské vyšetřování nikam nevedlo,“ přiznala, „ a já s poručíkem jsme se pustili do pátrání na vlastní pěst. Řekla jsem mu, že se ten útok týkal vás, a jakmile se to dozvěděl…“

Takže Kos cítil zodpovědnost, nebo vinu, nebo oboje. Fonn se snažila nepropadnout staré nenávisti. „No, tak jste mne našli. Pokud mne nechcete vzít do haly, kam tedy?“ Fonn pochybovala, že by anděla přemohla, ale východ byl nedaleko.

„Pátráme po tom samém,“ pokračoval anděl. „Nicméně my – já a Kos – jsme odříznuti od mnoha zdrojů….díky vnitroligovým neshodám. Měli bychom si pomoci.“

Fonn zamrkala překvapením. Její trénink a zdravý rozum jí velely odejít. Jaradovi vlastně nic nedlužila, a jelikož byla již na povrchu, měla se už dávno ohlásit ve Vitu Ghazi, nebo na ledevské stanici.

Ale Kos byl tam dole, a riskoval vše, co mu zbylo z kariéry, včetně svého života, aby zjistil, kdo zabil jejího svěřence. Pokud by se vrátila do Vitu Ghazi teď, asi by ji vyslechli nejdříve za týden, pokud by ji tedy ostatní ledevové hned nezavřeli za selhání. Anděl, Kos a Jarad byli její nejlepší šancí, jak se dostat na kobylku pachateli atentátu.

„Dobře,“ řekla Fonn. „Jdu s vámi, anděli.“

„Prosím, říkejte mi Pírko.“

„To si děláte legraci.“

„Obávám se, že ne.“

****

Iv’g’nork zařval, a zvuky davu pomalu přešly z pochvalného ryku do výkřiků překvapení, šoku, hněvu a výsměchu. Kose trefil kdosi kusem chleba do temene a Jaradovi se o rameno rozprskl kus ovoce. Část davu aplaudovala tomu, jak rychle byla bestie přemožena, část chtěla delší boj a zbytek zněl, jako by právě byla vyhlášena lovná sezóna na Devkariny a wojeky postavené mimo službu.

Příval jídla byl hustší, čím více se blížili k Iv’g’norkovi, který se svíjel na podlaze arény. Levá paže byla bez užitku a druhou síla opouštěla, jak Devkarinovi malí pomocníci pomalu požírali sval, který mu pumpoval krev žilami.

„Otrokáři,“ řekl Kos, a dával si pozor, aby se k němu přibližoval zleva. „Tady kolega elf říká, že umíráš, a já bych řek, že se tak sakra cítíš.“ Kos šlápl Iv’g’norkovi na rameno těžkou botou a uchopil jílec svého meče. Vyrval jej ven, což přimělo polodémona znova zařvat. „Já si osobně myslím, že bys tu s námi mohl ještě chvilku zůstat. Sranda teprve začíná.“ Kos kopl otrokáře do zraněného podpaží, pak podruhé a ještě jednou. „Zeptám se tě jednou na jeden nedávný prodej. Pak budeš mít na výběr – buď se ti broučci budou živit dál, nebo přestanou. Pokud mi nic neřekneš, nebudeš mít na výběr. Ale postarám se, abys umíral pomalu.“

Restaurací se najednou rozhostilo hrobové ticho.

„Kosi?“ řekl Borcův duch. „Něco se děje.“

Kos jej ignoroval. Pořádně se nohou opřel o Iv’g’norkovo rameno a naklonil se tak blízko k jeho hnusné tlamě, jak se odvážil. „Prodals někomu bombo-goba. Pak někdo poslal bombo-goba na přeplněný trh.“ Dup. „V mém městě.“ Kop. „A vyhodil do vzduchu.“ Kop. „Spoustu.“ Dup. „Lidí!“

„Kosi, fakt byste měl-“

„Sklapni, Borco,“ zašeptal.

„Neodpoví vám,“ řekl elf. „Plánuje pomstu, že ano, Iv’g’norku?“

Polodémon zaskučel a paže na hrudi se zacukala, jako kdyby mohl hlodající brouky rukou vyrvat ven. „Najdu si tvého ducha, člověče,“ zasípal. „Za tohle tě čekají věčná muka. Celou věčnost budu rvát tvého ducha na kusy.“

„Já se mohu postarat, aby se tak nikdy nestalo,“ řekl Devkarin. „Ti brouci ve tvé hrudi? Stačí slovo, přestanou žrát a začnou bodat. Jejich jed tě postupně bude zabíjet zevnitř. Nikdy úplně nezemřeš, a nikdy nedosáhneš pomsty.“

„Ty,“ vyrazil ze sebe otrokář, „blafuješ. Jsi jen lovec.“

„Má sestra je sama matka,“ řekl elf. „Jsi hlupák, pokud si myslíš, že víš o všem, co nadaný Devkarin umí.“

Kos nedokázal říci, zda Devkarin blufuje, ale Iv’g’nork zakvičel a pak začal řvát.

„Informace,“ řekl Devkarin a zvedl ruku před jeho tvář, „a vybereš si smrt či život. Žádná informace, žádná volba. A ani život, ani smrt.“

„Bastarde,“ polodémon téměř zafňukal, „Byl to jeden z nich. Je mi jedno, jestli tomu věříš, ale je to pravda. Se mnou je stejně konec. Ale nikdy ze mne nebude nemrtvý.“

„Nich?“ řekl Kos. „Koho nich?“

„Kosi, budete mne poslouchat?“ řekl Borca.

Iv’g’nork zvedl malátně jeho zdravou ruku a ukázal za Kosovo rameno. „Nich.“

Kos se ohlédl bez toho, aniž by zvedl nohu. Za velkým oknem do kaňonu, které Pivlic nechal za velké peníze instalovat, viselo devět stínů bez tváře, vznášejících se jakoby na nitkách, čekajících.

„Kde se tu vzali?“ zeptal se Devkarin.
“Nevím.“ Na víc se Kos nezmohl.

„Snažím se vám to celou dobu říct,“ řekl Borca.

„Jo, jo, jeden z nich,“ opakoval Iv’g’nork. „Jeden z nich - mlčenlivých.“

-Pokračování příště-

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.