Jedinečná zkouška

Ptoman vstoupil do ztichlého chrámu zasvěceného bohyni Hazoret. Velké slunce se již dávno schovalo za obzorem. Druhé, malé a narudlé, však netečně k denní době vyselo na místě a jeho paprsky se vkrádaly do vstupní haly. Vstoupil.

Rovnoměrně rozmístěné praskající pochodně vrhaly tajemné tančící stíny po pískovcových stěnách, které do posledního místečka zaplňovaly hieroglyfy. Před vstupem do vnitřní lodě stály na stráži dva Pomazaní, v rukou zahnuté srpové meče.

Ptoman si dobře uvědomoval, že mumie jsou zabalené v čistých bílých obvazech. Přesto mu však na mysl útočila myšlenka, že jejich fáč je rudě krvavý. To způsobovalo dopadající světlo slunce. Těsně před nimi se zastavil a vyčkával.

Na nevyslovený rozkaz se rozestoupili a vpustili ho dovnitř.

Vnitřní svatyně se podobala vstupní hale, jen byla mnohem, mnohem větší a navíc s dvěma řadami podpůrných sloupů na masivních podstavcích. Zadní stěně pak vévodilo z kamene vytesané sedadlo, ne nepodobné trůnu. V něm na měkkých poduškách seděl vezír Hazoret.

Ptoman prošel středem místnosti, pozorujíc všudypřítomné Pomazané, až k Cenovi, vezírovi, kde v důkaz úcty poklekl.

„Vítej Ptomane, jsem rád, že si dorazil. Občerstvení?“ K Ptomanovi přistoupila jedna z mumií s plným tácem ovoce v rukou a s kořeněným vínem.
„Ne, děkuji, vezíre. Chtěl jste se mnou mluvit?“ Mumie ustoupila do pozadí.
„Ano. Bůh-Faraón, nechť se k nám brzy navrátí, budeme-li shledáni hodni...“
„Nechť se k nám brzy navrátí, budeme-li shledáni hodni.“
„...mi vnukl vizi. Musím se vypravit k posvátným rohům za Naktamunem, aby se slunce dalo do pohybu a oznámilo jeho návrat. A ty mě se svou úrodou doprovodíš. Važ si té cti. Zítra za soumraku vyrážíme. Naberte sílu, slavte přes den. Je to pro vás nesmírná čest.“
„Jistě, je to čest, ale co naše poslední zkouška vezíre? Zítra jsme měli splnit poslední zkoušku Hazoret.“
„Toto bude vaše zkouška Ptomane! Doprovodíte mě k svatému symbolu a já tam vykonám rituál pohybu. Každý kdo mě doprovodí, má jistý život věčný. Teď odejdi a řekni tu dobrou novinu svým druhům. Ať Bůh-Faraon vede tvé kroky,“ vznešeně pronesl a mávnutím ruky propustil Ptomana.
„Nechť se k nám brzy navrátí, budeme-li shledáni hodni,“ odvětil Ptoman automaticky. „Děkuji, vezíre, zítra za západu slunce budu zde i ostatními,“ zvedl se a za pleskání sandálů odešel z chrámu zpět do kasáren.
„Kola se roztočila, všemocný Faraóne,“ zamumlal Cen a hrdlo, které mu vyschlo při myšlence, jak významný skutek vykoná, zchladil chladným douškem aromatického vína.

Remeš klouzal ztemnělými uličkami ze stínu do stínu a hledal nestřežené jídlo. Ještě před pár dny by mu stačilo se natáhnout, říct si a Pomazaní by mu i na nevyslovený rozkaz donesli vše co by si přál. Jenže pak se odmítl podrobit zkoušce. Utekl. Nechtěl zemřít, ještě ne. Kdy mu falešný Bůh pomohl? Nikdy! Tak proč by měl plnit jeho tužby?

Jenže v té chvíli si neuvědomil, že třeba proto, aby měl dostatek jídla. V duchu skučel hlady. V každém chrámu, svatyni, obětiští mohl najít nepřeberné množství potravin, ale také ozbrojené Pomazané. A tak hledal na ulicích.

Zapomenuté jídlo, zbytky po ostatních. Jenže i zde mu tížili situaci Pomazaní. Nejenže se musel vyhýbat jejich nevidoucímu pohledu, ale také musel být rychlejší jak oni. Jako správní sluhové, téměř v okamžení všechno zbytky i nepořádek odnášeli a uklízeli neznámo kam.

Pokaždé, když je sledoval, dostal se jen k stráženým dveřím. Pole a vinice podél řeky a na kraji města hlídali ve dne v noci, takže i tato varianta nepřicházela příliš v úvahu. Několikrát si říkal, zkusím to, ale odvahu nikdy nesebral. Jako odpadlík to měl těžké.

V záři řídce osázených pochodní zahlédl lesknout se zapomenutý podnos se zbytky jídla. Neváhal a usedl na dřevěnou bednu u stolku, kde ležel tác a zakousl se do kuřecího stehna až mu šťáva tekla po bradě.

Kolem prošla postava, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost a něco si pro sebe vzrušeně mumlala. Snažil se chovat přirozeně, ale zároveň napínal uši. Co kdyby zaslechl něco důležitého.

„...poslední zkoušky. ... Hazoret. ...vydat mimo město.“

Remeš zpozorněl. „Vydat se mimo město? Věděl jsem to! Věděl! Naktamun není jediné město, jak jim celou dobu tvrdili,“ nechal dotyčného projít.

Rychle sebral poslední zbytky jídla, které schoval do tašky a vydal se ho sledovat.

Blížil se západ slunce a město ozařovaly dva rudé kotouče. Před žhavými paprsky se po náročném dni plném tréninku většina obyvatel schovávala ve skromných stínech. Pod širokými palmovými listy poblíž řeky, plátěnými přístřešky, nebo v bytelných chladných domech s pevnou pískovcovou zdí. Popíjeli, jedli a užívali si krátkého života. Ponořeni v alkoholu, nebo až po nos v jídle, či v tichých modlitbách.

Ulicemi tak Ptoman a jeho druhové procházeli sami a nerušeni. Občas minuli Pomazaného, nebo zatoulanou kočku, ale jinak panoval klid.

Přesně při západu slunce dorazili k chrámu Hazoret, kde už na ně před vchodem, v krytých nosítkách, ovíván a obsluhován Pomazanými, čekal Cen.

„Jdete na čas Ptomane. Hazoret i já jsme zatím spokojeni, a pokud uspějeme, bude spokojen i Bůh-Faraon.“
„Nechť se k nám brzy navrátí, budeme-li shledáni hodni.“
„Ano, jistě,“ usmál se vezír.
„Připravil jsem pro tebe a tvé společníky velbloudy. Pomůžou nám v pochodu. Jsou již osedlaní a plně naložení potřebnou výbavou, jak sám zjistíš. Pokud jsi připraven, můžeme jít. Ať naše zkouška započne.“

Výprava rychle vyrazila a blížila se k okraji města. Míjeli mlčenlivé chrámy a svatyně, střídané se skrytými centry veselí. Jak se blížili k hranicím města, postupně řídla zástavba a střídala ji upravená políčka, na kterých i v pozdní hodinu pracovaly tiché mumie.

Netrvalo dlouho a dorazili až k magické stěně chránící Naktamun před neživotem a monstry zvenčí. Hekmě.

Ze shora se snesl hlídkující aven třímající dlouhou rituální hůl zdobenou ornamenty a přistoupil k nosítkům.

„Přejete si projít, vezíre?“
„Jak je očividné, strážče brány. Pusť nás. Plníme posvátný úkol z pověření velkovezíra a samotné Hazoret.“
„Máte dokumenty dokazující vaše slova, vezíre?“ otázal se aven.
„Pochybuješ snad o mých slovech?!“ rozčílil se Cen. „Ale jistě, je to tvá práce. Pohleď na tento papyrus, najdeš v něm naše povolení.“

Strážce si vzal od jedné z mumií papyrus a zahleděl se do něj.

„V pořádku. Můžete projít. Nechť Bůh-Faraon provází vaše kroky,“ prohlásil po minutě zkoumání a širokým gestem máchl holí a otevřel neproniknutelnou hradbu Hekmy.
„Nechť se k nám brzy navrátí, budeme-li shledáni hodni.“

Postupně celá karavana prošla otevřeným průchodem a vydala se vstříc vzdáleným rohům na obzoru. Ti, co šli v jejím čele, už mizeli za první dunou, když teprve poslední z mumií nesoucí náklad prošla otevřeným otvorem.

Hlídkující aven už už chtěl zavřít trhlinu, aby jí do města nepronikl nikdo nežádaný, když v tom se odnikud u něho vynořil lidský mladík.

„Ještě ji nezavírej, vznešený strážče,“ poklonil se.
„Zpozdil jsem, musím proto dohnat moji karavanu, abych mohl pomoci splnit náš svatý úkol.“

Aven pokrčil rameny.

„Běž. Než ti utečou a ať mohu konečně zacelit Hekmu. Hodně štěstí,“ popřál mu.
„Děkuji ti ochránče Hekmy.“

Malé slunce jim ozařovalo cestu pouští. Všude kolem nich byl jen nekonečný písek. Pomalu se vlekli k cíli. Nikým a ničím nerušeni. Jen vítr hrál smutnou píseň, jak proháněl zrnka písku.

Cestu vepředu prohledávali avení skauti. S odstupem je následovala hlavní skupina, v jejímž čele kráčel hadí mág a až poté hlavní voj, jehož středu kralovala vezírova nosítka. Na samém konci pak kráčela nákladní zvířata s Pomazanými. Poté dlouho nic a až pak jeden nenápadný osamocený stín, který se držel na hranici zorného pole.

Aniž by je cokoliv potkalo, dorazila výprava v pořádku k cíli cesty. K svatému symbolu Boha-Faraóna. Rohy se tyčily desítky metrů vysoko. Možná, že byly i vyšší než ta největší pyramida Naktamunu.

Unavení a zároveň znudění válečnici se rozestavili v širokém kruhu kolem rohů. Aveni létali vzduchem, oči na špičkách, a snažili se zahlédnou potencionálního nepřítele, což jim však stěžovala slabší viditelnost.

Cen, obklopen poslušnými mumiemi, se postavil přímo mezi rohy. V rukou svíral obřadní hůl, vykládanou zlatem a drahými kameny. Pevně ji uchopil do obou rukou a začal nesrozumitelně prozpěvovat. Jak pokračoval, jeho hlas se dostával stále výš a doprovázela ho nepřirozená ozvěna. Vykřikl nemelodický popěvek a zabodl hůl do písku. Zahřmělo.

Náhle vyjekl v povzdáli jeden z bojovníků. Následně druhý. Země se otevřela a začala chrlit zástupy nemrtvých. Vysušené ruce si razily cestu na povrch a chápaly se po lidech stojících na povrchu.

„Bojujte! Potřebuji čas k dokončení rituálu. Sejdeme se v zásvětí!“ zařval na ostatní vezír.

Vynořivší se nemrtví obklopili těžkopádné mumie a pařáty je drásali na cáry. S živými však měli mnohem větší potíže. Ptoman s ostatními mezi nimi doslova tancovali. V rukou obnažené meče, jejichž čepele se rudě leskly v záři menšího slunce. Boj probíhal v naprosté tichosti. Občas jen osamocený jekot prořízl vzduch, když zástup nemrtvých obklíčil jednoho z válečníků a strhl ho na zem. Jen Cenovo mumlání rušilo tichý boj.

Zpoza duny se vynořila dobrá dvacítka oživlých, vyprahlých těl. Hadí kouzelník se soustředil, i když kolem něho zuřil lítý boj, a pronesl slova moci. Do centra hloučku se snesl z čistého nebe zářivý blesk. Elektřina projela těly a nadobro je uzemnila.

Ptoman, v každé ruce scimitar, sekal útočníky jednoho za druhým.

Kolem kotníku se mu najednou sevřela ruka nemrtvého a snažila se ho stáhnout dolů. Nebýt pomoci avena, který se snesl střemhlav z oblohy, povedlo by se mu to.

Ptoman se otočil, aby rychle poděkoval. Úsměv mu však ztuhl na rtech. Z písku se vynořil temný stín, který popadl avena a utrhl mu obě křídla. Zaječel, ale víc nestihl. V okamžiku ho stvoření stáhlo do hlubin.

Pozoroval písek, jak se vlnil. Vzedmutý proud zeminy mířil rychle k němu. Když už byl téměř u něho, vyskočil do vzduchu a oběma meči bodl do místa, kde se pohyb zastavil. Z pod povrchu se vyvalila černá tekutina podobná dehtu. Zasáhl.

Na záda se mu však vrhly dvě zombie a shodily ho na zem. Snažil se sekat, ale zbraň mu vypadla z ruky, a druhá následovala.

Hadí čaroděj vypustil kulový blesk do klubka přibližujících se zombií. Ty padly jako podťaté. Otočil hlavou, aby se podíval, jaká je situace jinde. Nebylo to dobré. Zahlédl jen tři postavy a přímo pod rohy vezíra, dokončujícího rituál. Jeho mumie ho chránili, ale dlouho nevydrží bez pomoci. Naštěstí ubylo i útočníků.

Pronesl jednoduchou formulku pro posílení hlasu.

„Všichni k vezírovi! Musíme ho ochránit za každou cenu!“ zavelel.

O malou chvíli později se přeživší dostali až k osamocenému Cenovi, kterého chránil poslední Pomazaný.

Hrnuli se k nim zbylí nemrtví, aby je přivedli na svou stranu. Jak si členové Ptomanovi skupiny uvědomili, nacházeli se mezi nimi i ti, co byli před krátkou chvílí jejich druhové. Při tom poznání začali panikařit. Věděli, že se mrtví vracejí, ale žádného z nich nenapadlo, že tak rychle.

Sáhli si až na dno, ale po krátkém boji se jim povedlo zastavit je. Vezír stále tiše prozpěvoval, ale jeho hlas se změnil. Nyní byl mnohem hlubší a drsnější.

K zemi se snesl avení průzkumník.

„Blíží se sem pouštní cerodon, Nemáme moc času. Bude tu každým okamžikem.“

Jedna z postav se otočila k Cenovi.

„Vezíre, nemáte čas. Pospěšte si. Budem se ale snažit nějaký vám koupit. Uvidíme se v zásvětí. Za mnou!“ rozkázala a vyrazila směrem, který jim ukázal skaut. Ostatní nezaváhali ani vteřinu a ihned ji následovali. Chvíli se nic nedělo, pak se o kus dál na krátko zeleně zablesklo a vzduch zasyčel.

Cen konečně dokončil rituál. Špičky rohů vzplály karmínovým světlem a zase zhasly. Ozvaly se kroky. Obrátil se a spatřil živého člověka, jak se k němu přibližuje. Oddechl si.

„Dokázal jsem to. Slunce je nyní v pohybu. A to díky mě! Věčný život mám jistý!“ zarazil se.
„ Kdo jste, a kde jste se tu vzal?“ zeptal se nově příchozího.
„Váš zachránce, Remeš. Ó ctihodný vezíre. Nebojte, nikdo vám nepomůže. Poslední z těch co ste poslal na smrt, zemřeli v čelistech cerodona. A taky sem odpadlík a vaše smrt, ctihodný vezíre,“ vyplivl a s těmi slovy hodil po Cenovi brčálovou kouli syčícího ohně.
„Falešný Bůh se nesmí vrátit!“ a kopl do seškvařené mrtvoly vezíra.

Daniel Kuba

P.S. Jde o volnou autorskou tvorbu.

Obrázky: Wizards.com