Recenze filmu TAP: Maxova hra

V březnu letošního roku vstoupil do českých kin (přesněji řečeno do jednoho českého kina) nový film jménem TAP: Maxova hra. Premiérové promítání sice shlédla jen omezená skupinka díváků, ovšem k dnešnímu dni je film více jak týden ke stažení na internetu a zároveň pokračují jeho projekce v Magicových klubech a hernách po celém světě. A protože jsem byl jedním ze šťastlivců, kteří film viděli už na premiéře, rozhodl jsem se, že si zahraju na Františka Fuku a napíšu na Maxovu hru recenzi. Mezi rozborem common ze Zendikaru a recenzí celovečerního filmového počinu přece nemůže být nijak velký rozdíl, ne? Zároveň mám pocit, že server Czech Magic Under Scope je místem, kde by taková recenze neměla chybět.

 

Úvodem by se slušelo uvést něco málo základních informací o filmu. Režisérem a „duchovním otcem“ snímku je Kamil Beer, bývalý hráč a rozhodčí. Film tedy nepřichází „zvenku“, ale má jej na svědomí člověk, který ví, jak to v kartách chodí. Jedná se o snímek studentský, s rozpočtem, který (pokud vím) nepřesáhl deset tisíc korun, což je informace poměrně překvapivá, vzhledem k tomu, že se jedná o celovečerní film, jehož vizuální stránka je na první pohled poměrně povedená. Bez ohledu na obsah filmu je také třeba vyzdvihnout odvahu a vytrvalost autorů, kteří odvedli velký kus práce při natáčení a také při propagaci, díky čemuž se o Maxově hře ví patrně na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

 

Přestože se film jmenuje „Maxova hra“, hlavní postavou – a vypravěčem příběhu – je Karel Adam. Karel kdysi býval špičkovým hráčem v pražské herně Fireball, ale jeho parta se rozpadla, herna zkrachovala a Karlovi zbývají jen vzpomínky na „nejlepší dobu jeho života“. Karel se rozhodne, že začne znovu hrát – přesvědčí další tři členy party, ale zároveň zjištuje, že poslední bývalý člen, Max Miller, hrát nepřestal a s novými kumpány pokračoval i poté, co se původní parta rozešla. A protože se z něj stal arogantní, úspěchem zaslepený blbeček, který s bývalými parťáky nechce mít nic společného, zbývající čtyři kamarádi s Karlem Adamem v čele začnou hrát bez něj. Začíná příprava na mistrovství republiky, které v Maxově hře plní podobnou roli jako závěrečná bitva o Středozem v Pánoví prstenů nebo finální zápas, který svedou Rocky Balboa a Apollo Creed.

 

Tolik k dějové linii Maxovy hry. Jak už jsem letmo zmínil výše, po technické stránce je film na velmi slušné úrovni. Nejlépe asi dopadla hudba, která film výborně doprovází, v závěrečných titulcích si dokonce střihli jeden song rappeři z „Tha Gatherin“, což je partička lidí spolupracující s americkým pro playerem Patrickem Chapinem, která nahrála velmi povedené album rapových skladeb s tématikou Magicu. Dynamické scény, podkreslené dobře vybranou hudbou, působí profesionálně. Práce s kamerou taktéž mile překvapila, některé záběry jsou docela působivé, zacházení s barevností a s občasnou hrou světlo / stín si také zaslouží velké plus. Filmu navíc prospěly některé výrazně fotogenické lokace, jako například Průmyslový palác na Výstavišti či prosklený tubus metra mezi Hůrkou a Lužinami.

 

Povedená technická stránka však bohužel nedokáže zakrýt banální děj a rozpačité dialogy. První půl hodinu se ve filmu vlastně vůbec nic nestane. Dialogy ve stylu „Chtěl bych zase hrát. Chtěl bys hrát? A co ostatní, hráli by? A co brácha, hrál by? To by bylo super, kdyby sme zase hráli...“ bohužel nejsou dostatečně nosné na to, aby se divák u filmu nezačal nudit. Na plátně se také pořád někdo vítá nebo loučí a vět jako „Čau, jak je? Jo, docela dobrý. A co ty? Jo, dobrý...“ si při sledování užijete opravdu hodně.

 

Bezduchost dialogů však není jediná jejich vada na kráse – jedná se konec konců o sportovní drama, což je žánr, který zpravidla ani nepředstírá přítomnost hlubších myšlenek. V Maxově hře však dialogům jednoznačně chybí subtilnost, čiší z nich frázovitost. Při sledování jsem měl pocit, že tenhle aspekt filmu lze připsat na vrub tomu, že se jedná o autorovu prvotinu, a bývalo by bylo dobré, kdyby si vzal scénář do ruky někdo zkušenější a dialogy takříkajíc „přebásnil“ do trochu méně křečovité podoby. K výslednému dojmu pak přispívá možná i to, že ve filmu hrají neherci. Výkony hlavní pětice postav ještě ujdou, ale některé vedlejší postavy by prostě potřebovaly navštěvovat hodiny herectví před tím, než se postaví před kameru. Nedostatky v téhle oblasti lze nicméně ještě přejít s tím, že se jedná o studentský film.

 

Jenže chyby jdou bohužel ještě dál. Maxova hra dělá z Magicu western, který je ale v souvislosti s něčím tak „civilním“ jako Magic hodně těžko k uvěření. Kombinace melodramatu o přátelství, zradě a hlavním hrdinovi, který je první půlku filmu „takovej nějakej divnej“ (což neustále někdo opakuje) děj ve většině scén posouvá daleko za hranici, kde by jej šlo brát vážně. Maxova hra ale chce být brána vážně, což z ní čiší v podstatě v každé scéně. Dobré filmy se podle mě vyznačují tím, že vás vtáhnou do děje a nepustí vás ven, nebo vám naservírují humor a nadhled, díky kterému jste schopni autorům „věřit“ i něco, co by jinak působilo nechtěně komicky. Maxova hra bohužel není ani omylem dost „věrohodná“, přesto se však urputně snaží o to, aby byla brána smrtelně vážně, což ale absolutně není v jejích silách.

 

Může za to i totální „dvojrozměrnost“ všech postav. Klaďasové jsou ve filmu kladní a záporáci záporní, popřípadě si projdou modelovou změnou v „napraveného zlosyna“. Padouch typu Maxe Millera, který hraje Magic, by byl ve skutečnosti pro smích. Komická vložka v podobě proradného ostraváka Johanna Goldsteina („s Ostraváky tu máme problémy každej rok“, jak říká jeden z rozhodčích) je pak tak neskutečná, že mě donutila vážně přemýšlet o tom, jestli jsem Maxovu hru jenom špatně nepochopil a jestli se nejedná o satirickou komedii. Mám ale bohužel pocit, že scéna s Johannem Goldsteinem byla myšlena – stejně jako zbytek filmu – vážně a Goldstein je prostě jenom obrazem toho, jak si autor snímku představuje pravého filmového padoucha.

 

V souvislosti s ostravskou epizodou stojí za povšimnutí to, že dvě záporné role ve filmu se jmenují „Max Miller“ a „Johann Goldstein“ – je náhoda, že se jedná o jména německá? Nechci autora podezdřívat k nějaké formě nevraživosti vůči našim západním sousedům, spíš mi tento tah připadá jako laciný trik, jak dát najevo záporný charakter postavy. Použitá jména přece jenom dodávají zmiňovaným postavám více negativního étosu, než kdyby se jmenovali například „Franta Novák“ nebo „Tomáš Doležal“. A stejná klišé bohužel pronásledují i celý zbytek filmu.

 

Jako obranu Maxovy hry jsem párkrát zaslechl, že je to „přece jen sportovní drama“ a že ti, kterým se Maxova hra nelíbí, do ni vkládají vlastní příliš vysoká intelektuální očekávání. Co tedy ale dělá z filmu něco, na co bych se chtěl dívat? Stačí to, že se na plátně hraje Magic (což, pravda, v mnoha jiných filmech vidět nelze), abych nelitoval času, který jsem sledováním filmu strávil? Pro mě osobně je odpověď ne. Pro jakou cílovou skupinu je tedy ale Maxova hra určena? Pro hráče Magicu? Na to je podle mě film příliš odtržený od reality. Pro Magicem nedotčenou veřejnost? To asi sotva. Premiéru v Biu Oko jsem absolvoval s kamarádkou, která se první polovinu filmu nudila a v druhé půlce naprosto přestala rozumět tomu, co se na plátně dělo. Četný výskyt pojmů, které jsou pro M:tG specifické, má za následek, že diváci Magicem nepolíbení budou zkrátka mít u Maxovy hry pocit, jako kdyby byla polovina dialogů španělsky. Nepřekvapí potom, že sekvence, kde bylo „španělštiny“ hodně (tedy v podstatě celá druhá polovina filmu), vzbuzovaly v kině pobavený smích.

 

Důvodem, proč film nelze brát ve velké části scén vážně, je hlavně jeho kašírovaná umělost. Ta je asi nejvíce patrná ve chvílích, kdy se Maxova hra snaží věrně zpodobnit kulturu magicových klubů a heren nebo – ještě hůř – když se snaží magicový žargon vykreslit jako něco směšného. Asi nejhorší byla v tomto ohledu scéna, ve které se v rychlém sledu objevily věty „To je šůrovka! Voňavá ručička. Cože, mulligan? Copak jsi kindoš? Je to kindoš! Držte hubu!“ a následná gesta drbání se na uchu, povyk a obsluha, která do místnosti křikne „Ticho!“. Přiznám se, že po shlédnutí této hororové pasáže ve mě něco umřelo a mám pocit, že mě bude představa těchhle „magicářů“ ještě dlouho strašit ze spaní.

 

Odtrženost filmu od reality posléze graduje i ve „velkém finále“, které dává dějové linii jakési rozuzlení. Nebudu prozrazovat, jak velká bitva na mistrovství republiky dopadne, ale neodpustím si podotknout, že vyústění z pohledu toho, jak se Magic skutečně hraje, naprosto nedává smysl. Zápletka se neustále točí kolem toho, že tím, že někoho porazím, utrpí naše přátelství. Magic ale není box, kde byste mohli porážkou někoho přizabít – v Magicu jsou výhry a prohry rutinou, ať už hrajete proti nejlepšímu kamarádovi nebo proti Johannovi Goldsteinovi. Neustálá snaha dodávat Magicovým duelům zdání osobní osudovosti pro mě byla ve filmu jen hodně těžko stravitelná a přišlo mi, že prostě a jednoduše nedává smysl.

 


 

 

Při psaní téhle recenze se mi hlavou neustále honila jedna poměrně klíčová otázka. Nakolik je oprávněné chtít po studentském filmu s takřka nulovým rozpočtem, aby splňoval očekávání, se kterými se do jeho sledování pouštíme? Lze jej srovnávat s filmy, které můžeme běžně vidět v kině? Nejsem k tomuhle v podstatě amatérskému dílku přeci jen trochu moc kritický? Myslím si, že vyčítat Maxově hře technické nedostatky nebo drobná zaváhání by byl nesmysl. Studentské filmy nikdy nebudou dosahovat úrovně produkce Hollywoodu a kritice je tak podle mě správné podrobovat jen to, co bylo v silách a možnostech autorů. Maxova hra je navíc po technické stránce až překvapivě na výši a pominu-li dabing typu „tři lidi čtou papír do mikrofonu“, vlastně ani příliš není co vyčítat. Naopak – jak už jsem zmiňoval – film na několika místech příjemně překvapí nápaditostí a filmařským talentem. Scény, ve kterých se nemluví, jsem v zásadě sledoval s chutí a bavily mě. Tím spíš pro mě ale bylo velkým zklamáním, že si tvůrci nedali víc záležet na scénáři, dějové linii a dialozích, jejichž slaboduchost a rozvleklost jsem prostě překousnout nedokázal.

 

I přes dílčí pozitiva je tak pro mě celkový dojem z Maxovy hry spíše negativní. To, že se film pokouší o pionýrské proniknutí na pole kinematografie o karetní hře, je sice věc záslužná (a když říkám, že obdivuji odvahu a vytrvalost realizačního týmu, myslím to zcela vážně), samo o sobě to ale nestačí. Pokud přistoupíme na režisérovu „hru“ a budeme se dívat na příběh jako na velké, osudové drama o přátelství, a pokud se navíc obrníme proti některým přihlouplým dialogům a postavám a posměšný reflex zatlačíme hluboko do podvědomí, může se stát TAP: Maxova hra docela příjemným filmovým zážitkem. Vyžaduje to však velkou dávku přemáhání a také to, že na dvě hodiny zapomenete, co je to Magic the Gathering a jak ve skutečnosti vypadají lidé, kteří jej hrají. Protože Magic tak, jak jej uvidíte v Maxově hře, nemá se skutečnou karetní hrou M:tG příliš společného.

 

 

TAP: Maxova hra

Žánr: Sportovní / Drama

Česko, 2012, 85 min

Režie: Kamil Beer

Hrají: Ondřej Holeček, Mikoláš Adlof, Max Novosad, Tomáš Černý, Martin Pelíšek

 


kosaak