Vánoční rozhovor 4 - Lukáš Jaklovský

Poslední ze série krátkých rozhovorů bude s Lukášem „Tiranem“ Jaklovským. Tirák je stále poměrně mladý hráč, Magic už ale hraje poměrně dlouho a mnozí čtenáři cmusu si jistě ještě vzpomenou na reporty, které psal pro starý cmus ve svých třinácti letech. Od té doby už ale nějaký ten pátek uplynul a mohli jsme tak sledovat Tiranovu proměnu z ambiciózního kindra na ostříleného Pro playera, který má na kontě už víc jak sto Pro bodů, top 8 na mistrovství světa a poměrně nedávno i druhé místo na limitovém GP. Mezi zajímavosti o Lukášovi patří třeba i to, že zatímco někteří čeští (a světoví) Pros kvůli Magicu skončili s vysokou školou, Tirák šel ještě o krok dál a přerušil dokonce školu střední (byť sám tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že na školu kašlal a příliš času trávil sledováním seriálů).

Je mi 22 let, jsem Pražák a stále se snažím ufelit maturitu

Když mi nedávno Petr Žalud řekl, že jsem legendární český Pro, tak to byl úžasnej pocit.

Ty, co jsou nejvíc pod mou úroveň, už ne, na většinu se ale aspoň podívám.

Vlastivědu už nemám nějaký ten pátek, ale pamatuju si že mi příliš nešla. Něco mi z toho ale pořád v hlavě zůstalo – třeba že bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo (což do dneška stále nevím co je).

Nic moc nedělám, ani to MODO až tolik nehraju, ale poslední dobou jsem přestal navštěvovat McDonald a začal jsem jíst ovoce a zeleninu. Tak to by mohlo mít vliv. V Mekáči už jsem nebyl přes čtvrt roku.

To vzniklo v herně Outpost u Hobita, kterej vždycky říkával „Vaše chování je břiki-břiki extrémní“. Možná jsem šíření tohohle trochu pomohl, ale všechno prostě zní líp, když se k tomu přidá „bři“.

Vždycky jsme testovali s Flochym, Jurdou a se Standou Cífkou, posledně v Seattlu jsme si vyměnili informace s Frantíkama, nakonec jsme to ale nevyužili. Lévy nám nabídl dredge, ale moc se nám to nelíbilo. Spolupráce vznikla tak, že jsme se potkali na hotelu, nějaký dlouhodobější konexe ale moc nejsou.

Ačkoliv s tím mám poměrně dobré zkušenosti, nezkušeným hráčům bych to rozhodně nedoporučoval. Přesto jsem však toho názoru, že by se toho lepší hráči neměli tolik bát. Pokud se nejedná vyloženě o archetyp, se kterým máte nulové zkušenosti, měli byste stále víc vyhrávat na kvalitu decku, než prohrávat na vaše chyby.

Po pravdě není v podstatě nikdo, proti komu bych hrál vyloženě nerad. Možná tím někoho překvapím, ale většina pros je naprosto v pohodě a tak se mnohem častěji setkám s nějakým „wannabe pro“, se kterým bych skutečně raději hru vynechal. Další věcí je fakt, že ne zdaleka se všema Pros jsem již hrál, ale pokud skutečně musím 3 zvolit, asi by to byl Gabriel Nassif (hraje strašně pomalu a k tomu ještě dobře), král Yuuya (nelidsky tuší) a asi Eric Froehlich.

Pokud nepatříte mezi lidi, co mají radost z cizího utrpení, tak mě spíš nenapadá důvod, proč bych s ním hrát chtěl.

Naštěstí, já mezi ty lidi patřím, takže můžu Efra celkem bezpečně zařadit i do tohoto žebříčku, jelikož není nic lepšího, než sledovat, jak brečí (protože svět je tak nespravedlivej), nebo jak vám po prohrané hře nepodá ruku (protože měl smůlu a vy jste měli štěstí). Nevím, jestli si to neuvědomuje, ale tím, že se bude k lidem chovat jak naprostej kretén, si asi moc kamarádů nezíská... a o to mě pak každá výhra nad ním vic těší.

To jsem trochu odběhl od tématu, ale dál by lidi, se kterýma hraju rád, byli asi někdo jako Shuuhei a Samuele Estratti.

Určitě smolař pokud bych měl ale odpovědět vážně, tak ani jedno, někdy mám prostě štěstí a někdy smůlu... (na feature matchích mám teda pouze smůlu).

Určitě, v Japonsku mají mekáč určitě nejchutnější, horší je pak u nás a úplně nejhorší ve Státech. Ale jak jsem už zmiňoval, v Mekáči jsem od září nebyl, takže se třeba něco změnilo.

Znovu udělat platinum, potom je to přece jenom něco jinýho, než s ňákym smradlavým goldem. Plánuju proto asi objet všechna evropská GP (možná s výjimkou Strasbourgu a Bilbaa) a také GP Quebec City / Charlotte. Po PT San Diego už to všechno záleží na tom, jestli budu platinum i nadále. Pokud ano, přemýšlel jsem nad červnem stráveným v USA (Providence, Houston, Las Vegas a Miami), dál se mi pak zamlouvalo GP Hong Kong, GP Santiago a GP Kyoto. A pokud platinum nebudu, stále asi objedu skoro všechna evropská GP a asi bych si zaletěl i do toho Santiaga, protože se chci už poměrně dlouho podívat na Machu Picchu, což odtamtud není taková dálka.

Magic mě pořád baví, i když už určitě ne tolik jako dřív. Stále me ale nepřestává jako hra fascinovat, hlavně díky přítomnosti té „non-magic“ stránky hry. Pěknej next level považuju za umění, a když se něco takového povede, opravdu mi to dokáže zvednout náladu. Na druhou stranu, i když to jsem zrovná já, kdo je vylevelován, rozhodně od stolu neodcházím nespokojený – prostě hrál soupeř dobře a vyhrát si zasloužil.

Dále se mi líbí, jak všichni (a tím myslím opravdu všichni) hrajou špatně (nebo ještě hůř). A nic nepotěší víc, než když vám někdo odevzdá, přestože jste hru považovali dávno za ztracenou. Máte potom dobrý pocit a zábavnou historku pro kamarády.

Ačkoliv bych nějaké turnaje nejraději vynechal (skoro všechny constructed turnaje), tak stále je víkend strávený nad modernem příjemnější než víkend naplněný prací (a bez Magicu bych pracovat musel... ). V podstatě bych řekl, že constructed turnaje jsou pro mě job a limited turnaje jsou hobby.

Když už sem můžu něco napsat, tak bych asi zmínil něco, co tíží (alespoň doufám) poměrně dost hráčů. Myslím ty klasické bad beat stories, kterých jste určitě na posledním turnaji vyposlechli hned několik. Proboha proberte se, nikoho (NIKOHO) nezajímá, že jste si lízli 7 zemí v řadě, ani to, jak jste mulliganovali do 4, pak jste si 4 kola nelízli druhou zemi (která, kdyby přišla, by vám „samozřejmě“ vyhrála hru) a na konci si soupeř ještě topdecknul bong. Nikdo si z těhle keců nic hodnotného neodnese a akorát to otravuje lidi, kteří vás jen ze zdvořilosti vyslechnou (popřípadě aby si potom mohli pobrečet sami).

A abych nebyl pořád jen negativní, tak bych vám rád popřál veselé Vánoce a štastný nový rok :)

Díky za rozhovor, ať se ti v roce 2013 daří!

kosaak