Kazandu Blademaster (WW) - 1. část

Tma. Všude kolem je jen tma, vznáším se v ní, celého mě pohlcuje. Přijde mi, jako bych čekal již roky a má chvíle stále nepřichází. Nedovedete si představit jaké věci s vámi provede vaše podvědomí, když jste trvale uvězněni ve tmě a tichu.

 

Teď se ale něco změnilo. Ticho kolem mě vystřídal postupně sílící šum, někde vysoko nad sebou rozeznávám hlasy, ale jednotlivým slovům není rozumět. Hlasy mluví příliš hluboce a pomalu. Něco podobného jsem už jednou zažil, ještě jako dítě. To když Haďák dostal další ze svých úžasných nápadů a donutil mě vyzkoušet tabák, co měl Mistr tajně schován v dóze na komodě. Těch následujících několik hodin si pamatuji do dneška. Celý svět se točil nějak pomaleji, barvy a zvuky zněly naprosto jinak a neustále jsem měl nutkání se smát.

 

Z rozjímání mě vytrhly náhlé záškuby, něco se mnou několikrát nešetrně zatřáslo, pohodilo všemi směry a nakonec připlesklo obličejem k zemi. Celé brnění tím nárazem zachřestilo, ramenní chránič s dlouhými bodáky narazil na zem a lehce mi vyvrátil rameno. Měl jsem co dělat, abych oba meče udržel v ruce a aspoň trochu ten pád ztlumil. Stále jsem nic neviděl, tma byla naprostá. Jen sílící hlasy nade mnou dávaly tušit, že tento stav dlouho nevydrží.

 

Náhle těsně vedle mě dopadlo něco velice těžkého a s odrazem se to odkutálelo pryč. Má naprostá nehybnost mě přiváděla k šílenství. Bojím se máločeho a zatím jsem každého soupeře dokázal porazit. A až jednou narazím na lepšího bojovníka, tak prostě umřu. S tím jsem se již smířil. Ale umřít v leže a bezmocně … to mě opravdu vytáčí. Ucítil jsem otřes země po dalším nárazu, tentokrát ale znatelně vzdálenějším.

Začínám být opravdu naštvaný, co se tady kua děje.

 

Jasný záblesk světla po takové době temnoty mě naprosto oslepil a do očí mi vytryskly slzy. Rychlým mrkáním jsem se je snažil vyčistit, ale moc to nepomohlo. Oči se naštěstí po počátečním šoku začaly přizpůsobovat a já se snažil trochu rozkoukat. Sice jsem se již mohl hýbat, ale rozhodně jsem se pohnout nehodlal. Vznášel jsem se totiž vysoko nad černou plání a sice nevím, co mě drželo ve vzduchu, ale rozhodně jsem nechtěl aby mě to pustilo. Soustředil jsem se na své meče a hlavně jsem se snažil nedíval pod nohy. Výšky jsem nikdy neměl rád a zacákat si brnění by mi určitě na náladě nepřidalo.

 

Najednou jsem si uvědomil, že nejsem sám. Rychle jsem otočil hlavou co nejvíce to šlo a napravo ode mě jsem uviděl Haďáka, starého zbrojíře Arna a dalšího, kterého jsem neznal. Trochu se mi ulevilo, ať jde o jaký průser chce, tak hlavně že v tom nejsem sám. Haďák mě vždycky  podpoří a starý Arn je chlap, se kterým se vždycky hned cítím jistěji. Než jsem ale stačil cokoliv říci, tak se mi za zády ozval opět ten burácivý pomalý hlas a Haďák spadl. Strašlivě ječel, mával rukama a zoufale se snažil něčeho zachytit. Je ho veliký meč mu v zádovém pouzdře ve vzduchu šíleně plandal a každou chvíli jej bolestivě udeřil do hlavy. V poslední chvíli, když už to vypadalo, že se Haďák musí roztříštit na zem se jeho pád zpomalil a Haďák zlehka dopadl na zem. Jak byl zmaten, tak si stejně ale kecl na zadek a jeho meč se zapíchl hluboko do země. Protože jsem od něj byl dost daleko, tak jsem neslyšel co říká, ale dle rychlosti s jakou se mu hýbala pusu to mohl být jen sled jednoslovných popisů domácího zvířectva. Zatímco já jen nevěřícně zíral, tak Arn si to vyloženě užíval. Smál se na celé kolo až to vypadalo, že mu vypadne kladivo z ruky. Křičel jsem na něj, ať mi vysvětlí, co se děje, ale on se jen smál a pak ukázal na druhou stranu černé planiny. Tam stála podivná kuželová hora, od shora až nahoru vypadala jako ze skla, celá žlutá s bílým vrcholem. A vedle ní právě někdo, podobným způsobem jako Haďák, přistál. Tak daleko jsem neviděl podrobnosti, ale bylo jasné, že to není člověk. Spíše to vydalo jako obrovský hovnivál. Chtěl jsem se zeptat Arna, co to všechno znamená, kde to jsme a co je to kruci za potvoru tam dole, ale to už jsem padal. Vítr mi bušil do těla, konce čelenky mě mlátily do hlavy a dost mi táhlo pod kalhoty. Začal jsem křičet a zuřivě jsem mával rukama. Jediným výsledkem mého snažení bylo to, že jsem se ve vzduchu otočil a padal po zádech. Takže jsem místo rychle se blížící země viděl jen Arnův škleb, který pravděpodobně měl být škodolibý úsměv.  

Haďák zatím stál na planině, bezradně se rozhlížel a snažil se pochopit, co se děje. Když jsem přistál vedle něho, evidentně se mu ulevilo. Uplivl si, vytáhl meč a vyrazil napříč planinou k broukovi. Chtěl jsem ho dohnat, ale slabostí se mi tak třásly nohy, že jsem nemohl udělat ani krok. Padnul jsem tedy také na zadek a jen sledoval z dálky, jak se Haďák blíží na druhý konec planiny a výhružně mává mečem. Jaké ale bylo mé překvapení, když nakonec kolem brouka jen proběhl, zmizel a za chvíli se objevil vedle mě. Jak byl ještě rozběhnutej, tak udělal pár kroků a s nadávkou zastavil.

 

Burácivé hlasy nad námi, které jsem už ani nevnímal nabraly zase na intenzitě. A společně s tím zase zmizel Haďák. V jednom okamžiku stál vedle mě, horečnatě se snažil popadnout dech a v dalším okamžiku byl zase pryč. Zběsile jsem se rozhlížel, zda ho někde neuvidím, ale nic. Až po chvíli mě napadlo podívat se zpět nahoru. A ano, Haďák zase zrovna zase padal dolů. Myslím, že už toho na něj bylo tak nějak moc. Takže jeho druhý sestup na planinu se nesl v duchu klidu a pohody. Jen tak trochu cukal hlavou, měl prázdný pohled a z koutku mu tekla slina.

 

V okamžiku, kdy dopadl na zem se mi rozzářily meče a začaly pulsovat, jako kdyby jimi protékala energie. Bohužel jsem neměl čas se nad tím pozastavit, protože v ten okamžik se mi samy od sebe rozběhly nohy a já bez svého přičinění pádil planinou na brouka. Ten mě v půli cesty zpozoroval a začal se připravovat na střet. Přední nohy zabořil hluboko do země, roztáhl krovky a začal s nimi zuřivě mávat. Mé nohy naprosto nešly ovládat, zkoušel jsem zastavit, odbočit .. prostě cokoliv, co by mě dostalo z dosahu brouka. Mohl jsem udělat víceméně jediné – zvednout meče a nastavit je před sebe. V plné rychlosti jsem narazil do brouka, meče páraly jeho tělo a já byl silou nárazu odmrštěn zpět. Když jsem se ztěžka vydrápal na nohy (které mě již začaly poslouchat), tak se snažil co nejrychleji dostat z místa „střetu“. Poraněný brouk sebou škubal a házel až hlína lítala na všechny strany. Jeden z mečů mu koukal z břicha a při každém pohybu se zarážel hlouběji a hlouběji. Nevím jak dlouho jsem tam stál, ale v dalším okamžiku mi zmizela noha pod nohama, svět se otřásl a já stál vedle Haďáka s oběma meči v rukou. Z obou kapalo nějaké svinsto, ale já byl tak ohromen vývojem situace, že jsem nebyl schopen pohybu.

 

Haďák na tom nebyl o moc lépe, seděl na zemi a zmateně se rozhlížel. Nechtěl jsem ho v tom nechat samotného, takže jsem si také sedl a zmateně jsme koukali dva.

 

Na druhé straně planiny se zatím něco začalo dít. Hlasy nad námi se opět ozvaly a jejich temné vyvolávání (co jiného by to bylo) začalo znovu. Poté se skleněná hora zvedla do vzduchu a po chvíli opět snesla. Zdálo se mi, že je nyní o něco menší. Potom se ostře zablesklo a vedle mršiny brouka se objevil nový nepřítel.

 

To je zase den.

 

Pokračování příště … když bude zájem .
 
Papek